Kaple Sv. Veroniky

V roce 1805 byla na západním konci lesa Sýčka postavena kaplička Sv. Veroniky. Pověst o ní zaznamenal Ludvík Stehlík z Cidliny a do své knihy Pověsti a vypravování z Moravskobudějovicka ji převzal Emil Jenerál.

Když Francouzi táhli do Slavkova po svém vítězném boji, kde porazili spojená vojska tří císařů, rakouského, pruského a ruského, na zpáteční cestě přišli v sobotu do Babic, a že druhý den byla neděle, mělo vojsko klid. Hned od časného rána přicházeli vojáci směrem do východní strany do vesnice, kde se ubytovali pro stany na Prátovém kopci, kde byly tehdáž stromy obrovské velikosti, takže se museli dva i tři muži rozpřáhnout, aby ty velikány objali. K večeru téhož dne viděli lidé přijíždět tři jezdce na koních vedle sebe, a ten prostřední měl páskou oči zavázané, neboť v té bitvě u Slavkova přišel o zrak. Dle označení na kabátě byl to vyšší důstojník a ti vedle jedoucí byli jeho sluhové, kteří ho cestou chránili, aby snad někde s koněm nesjel. Poněvadž už neměli místa ve vesnici, odebrali se i oni pod stany na kopec.Ráno nastal ruch mezi vojskem, to si nosili vojáci vodu na umývání z pramene pod kopcem, kde malý potůček vyvěral. Též i sluha svému pánu donesl vodu na umývání, a když pán si oči promýval, začal matně pozorovat kolem sebe vojáky. Hned řekl sluhovi: „Dones mně ještě jednou té vody, bych si oči ještě lépe promyl“! Když si podruhé oči promy, nabyl zraku takového, jak když šel do války. I rozhlédnul se po krásné krajině, která byla ozářena ranním slunkem. Sledoval pruh luční, který zatáčí k východní straně. Dále na sever viděl obec Čáslavice, o něco blíže Bolíkovice, stranou níže Loukovice a za nimi na pahorku zámek Sádek. Když si tak prohlížel tu krásnou krajinu, zazněl zvon, zvoucí lid na ranní mši svatou. „Pojďme do kostela“, řekl onen důstojník, „abych poděkoval Pánu Bohu za navrácení zraku svého“!

Tehdáž ještě byl v Babicích kostel malý, proto nestačil všechny pojmouti. Babičtí dali přednost vojákům a sami zůstali kolem kostela na hřbitově. Uzdravený důstojník zaujal místo u pilíře, na kterém byl zavěšen obraz Křížové cesty s Veronikou, podávající Pánu Ježíši roušku, by se utřel. Ten obraz upoutal důstojníka tak, že se musel neustále na něj dívati. Byl akademickým malířem, vžíval se přímo do obrazu, pociťova soucit se slabou dívkou Veronikou, která se musela protlačit zástupem zlých žoldnéřů. Podala roušku Pánu Ježíši, nedbala žádných překážek a posměchu katanů. Pán Ježíš se utřel a na vrácené roušce se objevil obraz jeho tváře.Jako Veronika měla nesmírnou radost z vrácené roušky, stejnou radost pociťoval důstojník ze svého uzdravení. Než byl konec bohoslužbám, učinil předsevzetí, že namaluje obraz svaté Veroniky a umístí ho na místě svého uzdravení.Jen potřeboval k tomu svolení vrchního velitelství, jež bylo v Moravských Budějovicích. Po službách Božích a po malém občerstvení sedl důstojník na koně, větší skupina vojáků s ním a jeli za Napoleonem do Moravských Budějovic, aby dovolil důstojníkovi nakrátko zůstat v Babicích a namalovat ten obraz svaté Veroniky. Napoleon projevil radost nad zázračným uzdravením svého důstojníka a povolil mu zůstal tam tak dlouho, jak bude třeba. Přidělil mu služebnictvo a zařídil stravování.Důstojník se vrátil do Babic, dal se do práce. Jak se o tom Babičtí dověděli, hned se dohodli, že postaví dřevěnou kapličku, do níž se obraz svaté Veroniky umístí. Do příští neděle byl obraz namalován a kaplička postavena. Zpráva o uzdravení důstojníka a o postavení kapličky se roznesla po celém okolí a tak za velké účasti lidu z Babic a okolí babický farář P. Schnirek obraz svaté Veroniky posvětil.Důstojník se svými vojáky se vřele rozloučil s občany babickými i s kapličkou svaté Veroniky a odjel za svou armádou.

Uzdravení napoleonského důstojníka však nebylo jediné. Díky vodě od sv. Veroniky vyléčil svoji oční chorobu i hudební skladatel Otto Albert Tichý, rodák z nedalekého Martínkova, ředitel kůru u sv. Víta v Praze, zeť známého francouzského katolického spisovatele Leona Bloy. Dále pak děvčátko zednického mistra Suchánka z Lesonic, které trpělo oční chorobou, paní Juránková z Krasonic trpící velkou bolestí hlavy (dvakrát byla i v Lurdech).

V roce 1847 přestala sloužit původní dřevěná kaplička sv. Veroniky a byla nahrazena zděnou stavbou. Do kapličky pod obraz sv. Veroniky byl umístněn podstavec.

Kostlivec za dveřmi

Vypravuje se v Babicích pověst, že kdysi dávno zemřel v Lesonicích křivopřísežník, který měl odpřísáhnout, že kus lesa Boroví není sedláků, ale velkostatku. Když zemřel, pochovali ho v Babicích, ale druhý den byla mrtvola venku. Znovu ji tedy pohřbili, ale ráno se situace opakovala. Nařídil tedy farář useknout mrtvole hlavu. Tak se i stalo a tělo pohřbili na jiném místě než hlavu. V Babicích byl od té doby klid. Zbyla jen pověst.Po čase, za faráře Oseckého, kostru vykopali. Údajně držela celá při sobě. Vzali ji tedy a dali do kostnice. Pověst o křivopřísežníkovi se stala nejvypravovanějším příběhem v Babicích.Jedné noci, dnes bychom řekli mentálně postižená, Mariana Jedličková vlezla do kostnice, vzala kostru a postavila ji za dveře fary. Když šly ráno služky do stáje krmit, otevřely dveře a kostra padla do chodby. Spustily takový křik, že v tom okamžiku přiběhl farář. Zavolal hrobníka a nařídil mu, aby kostru odnesl na půdu kostela. Hrobař ji na půdě ještě přivázal povřislem ke sloupu. Za nějaký čas se kostra rozpadla. Kaplan Novák udělal malou rakev, kosti do ní vložil a zakopal. Krátce nato odešel do Třebíče, kde brzy zemřel. Šla potom po Babicích pověst, že je to trest boží za pohřbení křivopřísežníka. Pravda byla však prozaičtější. Novák už dlouho trpěl souchotinami.

Pověra o sádle

Pověry dokázaly způsobit řadu problémů či zničit nejeden lidský život. Jeden takový příběh, kdy se člověk kvůli pověře neštítí ničeho, se odehrál v padesátých letech 19. století v Babicích. V domku č. 2 žil tehdy hrobař Antonín Jedlička. Po smrti své ženy na sebe přestal Jedlička dbát, a tak není divu, te se ho chytly vši. Nějaký dobrák mu poradil, aby se natřel lidským sádlem a vši zmizí. Ale kde vzít lidské sádlo? Nechme mluvit babického písmáka Františka Plichtu:„V letech třicátých zemřel v Lesonicích obroční Václav Auer, velice tlustý člověk, kterého ranila mrtvice, a tohoto mrtvolu za dvacet let vykopal Jedlička. Dle jeho vypravování bylo sádlo z této mrtvoly slito v jednu kouli vekou jako pecen chleba. Když na to v hrobě přišel, šel si pro hrnec a sádlo mrtvolné do něho dal a zanesl domů. Tehdy chodil do Babic žebrák z Lesonic, slepý František. Tento František často býval u Jedličky a měl vši také. Když měli člověčí sádlo, chtěli se zbavit vší. Ve světnici si dost zatopili, namazali se sádlem a lehli si na hliněné podlaze na připravená prkna. Oba, jak byli od vší rozežraní a namazali se mrtvolným sádlem, tak to s něma do výšky bolestí vyhazovalo, jak potom vypravovali, a tři dny tak leželi, jak mrtví. Až čtvrtý den se Jedlička dopotácel k Černíkům pro trochu polévky, a tak se oba trochu vzkřísili. Z toho namazání leželi oba čtrnáct dní, než se z toho vyhrabali, ale pak již o namazání se člověčím sádlem nechtěli ani slyšet, že prý by je to bylo strhalo. Pak si oblékli své staré hadry a měli vši zas. Jedlička pak hrnec se sádlem chytl a zanesl na hřbitov a tam udělal oheň u zdi a sádlo spálil“.