Významné osobnosti spojené s Babicemi II.
JOSEF MUSIL (1856 – 1892)
Josef Musil se narodil roku 1856 v Babicích v domě (dnes u Klímů), který jeho otec Jan Musil koupil. V rodině Jana Musila se narodili tři synové, Josef se vyučil stolařem, Jan byl zámečníkem a Tomáš řezníkem. Jan a Tomáš pracovali ve Vídni, kam odešli na zkušenou, Tomáš už se domů nevrátil, zůstal v Rakousku.Josef Musil zůstal doma a začal své stolařské řemeslo provozovat v Babicích. V roce 1889 si postavil nový dům, na místě co je dnes obchod, v původním domě zůstala bydlet jeho matka. Mimo stolařské řemeslo byl ještě kostelníkem v kostele Nejsvětější Trojice v Babicích. V roce 1864 děkan Josef Veselý nechal od Liberáta Kunte z Polné vypracovat návrh na úpravu vnitřku kostela, až v roce 1879 všechny stolařské práce zadal Josefu Musilovi. Na hlavním oltáři Nejsvětější Trojice, na jeho zadní straně je dodnes nápis: „Tento oltář jsem zhotovil 23. května 1879, Josef Musil“, v této době mu bylo třiadvacet let. Kronikář František Plichta uvádí, že všechny stolařské práce, oltáře a lavice v kostele pochází od Josefa Musila. Dobře odvedenou, složitou a náročnou práci můžeme obdivovat dodnes.Josef Musil ve svých šestatřiceti letech v roce 1892 zemřel na tuberkulózu plic a zanechal po sobě čtyři malé děti: Bedřicha, Viktorii, Antonína /kněz Antonín Musil/, a Marii.Po nějakém čase se z Vídně vrátil zámečník Jan Musil a ten si vdovu po Josefu Musilovi vzal za manželku a začal se starat o jeho děti. Převzal jeho majetek a zároveň i práci kostelníka. V tomto dalším manželství se narodily ještě dvě děti, Bohumil /přiženil se na číslo 40/ a Františka /hospodyně kněze Antonína Musila/.
JAN MUSIL (1859 – 1915)
Jan Musil se narodil v Babicích v roce 1859. Jako mladý řemeslník – zámečník, odešel pracovat do Vídně, kde sbíral zkušenosti ve svém oboru. Po návratu domů se rozhodl postavit si novou dílnu a tak si založit živnost. Aby měl dostatek peněz, prodal chalupu po své matce Františku Pitourovi a dílnu si postavil za svým domem, kde zaměstnával několik tovaryšů.Jakub Deml ve své knize „Kronika městečka Tasova“ píše, že Jan Musil byl tak dokonalým řemeslníkem ve svém oboru, že ještě když byl v učení zhotovil orloj, za který dostal zlatou medaili na výstavě v Paříži. Největšího uznání se mu dostalo, když přijel do Babic sochař František Bílek a na hřbitově obdivoval veliké tepané kovové kříže a zahrádky okolo hrobů. Františku Bílkovi se jeho práce natolik líbila, že mu potom zadával zakázky a Jan Musil podle jeho návrhů zhotovoval domovní znamení, klepadla a další předměty do pražských domů. V Babicích ještě vyráběl sporáky, mříže a dělal kovářskou práci.Z prací Jana Musila se v Babicích zachovala mříž na secesní hrobce Jana Indry na hřbitově, vyrobená podle návrhu Františka Bílka. Dalším jeho dílem je pěkná ručně kovaná zahrádka na hrobě kněze Josefa Ševčíka a rovněž ručně kovaná zahrádka na hrobě ředitelů Löwesteinova lesonického velkostatku, Maxmiliána Hailera a Ernsta Kreutzera.V roce 2010 byla zpřístupněna vila Františka Bílka v Praze, kterou jeho manželka darovala státu. V této unikátní památce české republiky si můžeme podle popisu Jakuba Demla prohlédnout krásné ručně kované kliky, u každých dveří jinak kované. Rovněž panty u dveří vykované do podoby klasů, dveře zdobené broučky, dubovým listím a žaludy. Tyto motivy se objevují i ve tvarech lustrů, klik dveří a podobných detailů. Jakub Deml uvádí, že na jeho popud zadal František Bílek tuto práci Janu Musilovi a řekl, že žádný pražský zámečník by neuměl tuto práci tak krásně udělat. Všechny výrobky Jana Musila jsou zrestaurovány a zachovány na svém místě, aby si je mohli návštěvníci prohlédnout.Toto všechno dokázal vytvořit náš rodák z Babic Jan Musil.
Ředitelé lesonického Löwesteinova velkostatku
(pohřbeni v Babicích na hřbitově vedle hrobky Jana Indry)V roce 1816 koupili lesonické panství Löwestein-Wertheim-Freudenberkové, K lesonickému panství patřily v roce 1848 tyto obce: Babice, Boňov, Cidlina, Horky, Lesonice, Martínkov, Mikulovice, Milatice, Ratibořice, Slavice, Šebkovice, Vacenovice a Výčapy. Löwesteinovo panství zpravovali tito poslední tři ředitelé: Maxmilián Heiler,Ernest Kreucer a Herman Zenz. V roce 1921 byla zemědělská půda pronajata Janu Kuthanovi, panství zůstaly asi 2000 ha lesa.
MAXMILIÁN HAILER (1839 – 1908)
Maxmilián Hailer byl Němec, pocházel z Bádenska a do Lesonic přišel v roce 1878. Hailer reprezentoval majitele velkostatku, knížecí rodinu Löwesteinů, kteří byli zároveň patrony babického kostela. Zastával funkci ředitele lesonického velkostatku, vykonával též úřad starosty a předsedy místní školní rady. Na schůzích školní rady se pravidelně potkával s Josefem Ševčíkem, který s ním neměl příliš dobré vztahy. (M. Hailer nerad platil povinné příspěvky velkostatku na kostel.) V kronice Babic se o Hailerovi krátce zmiňuje František Plichta.Dne 15. července 1895 byl v Babicích uvítán nový farář Josef Ševčík, farář z Martínkova. Přivítán byl nad obcí u kapličky. V čele uvítacího výboru stáli ředitel lesonického velkostatku Maxmilián Hailer, jako zástupce patrona kostela, předseda kostelního výboru František Přibil a zároveň hostinský z Babic, babický starosta Antonín Bém a řídící učitel Karel Ondrák. Do kostela doprovodila nového faráře tehdy velmi oblíbená kapela z Rokytnice. V kostele odsloužil Josef Ševčík požehnání a poté byl uveden na faru. Večer se pak před farou odehrálo dostaveníčko s lampiónovým průvodem, hudbou, střelbou z hmoždířů a ohňostrojem.V dopise Jakubu Demlovi do Bystrce u Brna, kam byl Deml nakrátko přeložen, píše Josef Ševčík.Ale toto ještě s Vámi sděluji. Měl jsem zvláštní sen: – poslední slovo bylo výkřik Hochwürden! (velebnosti). A když jsem se probudil, čekal jsem až budou hodiny bít – a ty bily půl druhé. A sen se opakoval a já nemohl se rozpomenout, kdo mne volal. V neděli jsem řekl – někdo mne volal – umřel nebo umře. A dnes k sedmé hodině přijel ke mně nadlesní (Ernest Kreutzer), o půl druhé odpoledne umřel ředitel (Hailer). Mrtvice! Ani nezvěděli, našli ho mrtvého. Zarazilo mne to a řekl jsem mu to, že jsem jim to chtěl vzkázat.Po smrti Hailera nastupuje na místo ředitele v roce 1914 Ernest Kreutzer, jeho zeť, který měl za manželku dceru Hailera Hele
Ing. ARNOŠT KREUTZER (1857 -1924)
Na okrese Třebíč působili mnozí význační lesníci, z nichž vynikl i Arnošt Kreutzer, píše se v odborném hospodářsko-lesnickém tisku. Ing. Arnošt Kreutzer se narodil 24. 11. 1857 v Uhrách, kde jeho otec původem z Náměště nad Oslavou působil jako nadlesní, avšak stále udržoval styky na Moravě. Proto jeho syn studoval na reálce v Brně a po maturitě se zapsal na fakultu pozemního stavitelství. Studium však přerušil a odešel jako jednoroční dobrovolník na vojnu. Po návratu z vojny se rozhodl pro povolání lesnické a z tohoto důvodu začal v roce 1878 studium na Vyšším lesnickém učilišti v Sovinci. Po jeho absolvování působil na severní Moravě. V roce 1884 byl ustanoven nadlesním velkostatku v Lesonicích, kde rozloha lesa v této době činila asi 2000 ha. Po smrti M. Hailera byl jmenován ředitelem panství. Po dobu jeho působení dosáhlo lesní hospodářství velkostatku vynikajících úspěchů., začaly se provádět probírky a les se vysazoval podle nového způsobu. Po velkých polomech v roce 1907 zařídil dvourámovou pilu. Jako schopný matematik se věnoval dendrometrii, oceňování lesů a lesní statice. Kromě úspěšné provozní praxe tkví jeho hlavní význam v jeho vědecké činnosti na úseku lesnické ekonomiky, pěstování a ochrany lesa. Vydal řadu vědeckých publikací a svým nákladem vydával a řídil časopis „Z lesů domoviny“.Kreutzer byl činný i ve spolkové činnosti a byl členem četných organizací. Kromě lesnictví se velmi zajímal o myslivost a kynologii.Zemřel 27. 5. 1924 ve věku 67 let a byl pohřben na hřbitově v Babicích.S manželkou Helen Kreutzer měli jednoho syna. Helen se po celý svůj život snažila být opravdovou Němkou a byla pyšná na to, že její syn prošel výchovou, „hitlerjugend“. Během druhé světové války syn padl na ruské frontě. Podle zápisu ve hřbitovní knize, Helen Kreutzer zemřela v roce 1943 a je pohřbena v rodinné hrobce v Babicích. Protože zemřela jako poslední člen rodiny, není její jméno na hrobě vyznačeno.
HERMAN ZENZ (1870 – 1939)
Herman Zenz se narodil v roce 1870 a zemřel v roce 1939. Byl Němec, ale uměl velice dobře česky. Po Arnoštu Kreutzerovi zastával funkci ředitele lesonického Löwesteinova panství.V první světové válce byl nasazen jako důstojník u marškompanie ve Vídni.Z vyprávění pana Karla Veselého (1911-2008) z Babic, jsme se dozvěděli, jak vyslechl životní příběh pana Abrháma z Římova. Pan Abrhám pracoval během první světové války ve Znojmě. Dostal povolávací rozkaz, ale chtěl se ještě podívat domů a rozloučit se s rodinou. Na cestě byl přistižen vojenskou patrolou, která ho dopravila na posádku. Tam měl být přísně potrestán za to, že nenastoupil na frontu. Všiml si ho důstojník Herman Zenz, ujal se ho a zachránil ho před přísným trestem. Později mu umožnil i to, že se ještě podíval domů.Pan Abrhám válku přežil a celý život byl Hermanu Zenzi vděčný za to, že ho ochránil před trestem. Dohlížel na to, aby hrob Hermana Zenze byl dobře udržován.Pan Ludvík Stehlík ve své knížce „Co se stalo událo“, popisuje další příběh s Hermanem Zenzem.Pan nadučitel /ředitel/ Tobolka učil v šebkovické škole. Všichni ti co nastupovali na frontu do první světové války, chodili se s ním rozloučit, protože to byli jeho žáci. Některým z nich měl říci, aby nikoho nezabíjeli jen v sebeobraně, protože každý chce žít. Správcové škol, /dnes ředitelé/, byli vyloučeni z nastupování na frontu, ale zároveň byli vojáci v záloze. Za to, jak nabádal své žáky, aby zbytečně nezabíjeli , byl udán u hejtmana v Mor. Budějvicích. Dostal povolávací rozkaz, aby ihned nastoupil k vojsku do Vídně.Jednu neděli po mši svaté jsem se s panem farářem Svobodou zastavil ve škole, píše Ludvík Stehlík. Paní Tobolková prosila pana faráře Svobodu, jestli by ještě dnes nezajel k panu Zenzovi , který je té marškompanie velitelem, jestli by mohl jejího manžela ušetřit přední linie. Jeli jsme rovnou do Lesonic a pan Zenz byl zrovna doma v zámku. Přijal nás s úsměvem a povídá: „Tak se jdete se mnou rozloučit? Přijel jsem na 24 hodin, abych se rozloučil s každým, koho potkám“. Pan farář mu vyřídil vzkaz od paní Tobolkové. Rád bych mu pomohl, jestli to bude možné, protože je to můj dobrý přítel. Půjde to těžko, protože má pod svým jménem červenou pásku a takoví vojáci jsou odsouzeni do přední linie nejhorších bojů. Nesmím se k němu veřejně hlásit, ale přičiním se, abych ho chránil. Za několik dnů dostala paní Tobolková od manžela dopis, že je v Tyrolsku a zastává funkci kancelářského sluhu. Tři týdny byl v kanceláři, pak přišel major, kterému se museli všichni hlásit. Podle seznamu našel u Tobolky červenou pásku a rozkřikl se:“Ihned na frontu“. Pan Zenz byl napomenut za to, že takové lidi kryje. Potom ho přidělil k jednomu vojákovi, který dopravoval jídlo a náboje na kopec po serpentinách, aby byl jako náhradník. Ale ani tam dlouho nezůstal a musel se hlásit k jinému majorovi a ten ho ihned zahnal na frontu.Za několik dnů na frontě mu střepina z granátu rozbila nohu. Vojáci jej odnesli do polní nemocnice, kde byl ošetřen a pak převezen do vnitrozemí. Po operaci mu ještě čtyřiadvacetkrát vyndávali střepiny z kostí na noze. Noha se mu zkrátila o 10 cm a musel nosit botu s deseticentimetrovou podešví. Ale i v tomto příběhu Herman Zenz pomáhal, jak mohl.11. března 1939 navštívil Herman Zenz lesonické kino, spolu s ostatními shlédl film až do konce. Jako vždy si nechal pomoci do kabátu, rozloučil se se slovy dobrou noc. Ráno, 12. března 1939, ho našli ve svém bytě zastřeleného. Měl pohřeb 15. března 1939, zrovna když nastala Hitlerova okupace Československa. Herman Zenz si už jedním válečným utrpením prošel, nemohl se smířit s tím, že Německo opět rozpoutává válku a tušil, jaká nastane doba.Nesmířil se s fašismem, a proto se zastřelil, další válku už nechtěl zažít.Herman Zenz je pohřben v Babicích v samostatném hrobě.