Vilém z Babic

V listinných pramenech najdeme Babice poprvé roku 1349 (Pabicz), kdy Vilém z Babic (vladycký rod mající v erbu buvolí rohy a při každém měsíc s buvolími rohy ven obrácený) postoupil křižovníkům s červenou hvězdou v Praze půl Babic s polovinou patronátu kostela, půl Martinic, půl Loukovic a díl na Vescích. Vilém se poté přestal psát z Babic a začal se psát z Bolíkovic. Vilém z Bolíkovic (dříve psaný z Babic) zapsal v roce 1358 své manželce Ofce 60 kop věna na Bolíkovicích, poté v roce 1376 prodal poplužní dvůr, půl vsi a půl patronátu v Babicích Vznatovi z Jakubova a na Sadku. Sadecké zboží Vznatovo bylo silně zadluženo a přišlo do rukou brněnských a znojemských Židů. Ti panství roku 1387 prodali Jaroslavovi ze Šternberka. Ten pak roku 1415 odprodal půl Babic a půl patronátního práva Jakoubkovi z Oponěšic. V roce 1437 se zboží vrátilo zpět, kdy je koupil Vilém z Bolíkovic (potomek Viléma z Babic). Ten pak získal v Babicích i jiné zboží.

Ješek z Babic

Vilémův bratr Ješek z Babic vložil roku 1350 své manželce Markétě tři a půl lánu v Babicích a chalupu tamže, dva lány a dvě chalupy v Loukovicích, dvůr v Martinicích a dvůr a dvě chalupy v Bezci. Poté v roce 1361 vložil své manželce dvůr v Babicích. Martkéta (manželka Ješka z Babic) se roku 1371 vzdala svého věna (tří hřiven úroku v Loukovicích a Danškovského dvora v Martinicích) ve prospěch svého manžela Ješka z Babic, což Ješek postoupil roku 1371 (tři hřivny úroku na Loukovicích a 46 kop grošů na Danškovském dvoře v Martinicích) manželce svého syna Jana Dorotě. Posléze Markéta z Babic vzala roku 1373 děti Viléma a Elišku na spolek na svoje zboží. Vilém (syn Markéty a Ješka) v roce 1373 zapsal třicet hřiven úroku v Babicích a jednu hřivnu v Bolíkovicích. Téhož roku prodal též tři lány v Loukovicích Jindřichovi z Bítova. Eliška, dcera po Ješkovi a Markétě, držela druhou polovinu Babic. V roce 1406 je uváděna již jako vdova po Buzkovi. Právě v tomto roce vzala Eliška do spolku na polovinu Babic s tvrzí a rybníky Jana z Weitmile a jeho syny Zikmunda a Jana. Zikmund se pak psal po Babicích.

Spory o majetek

Majetkové poměry v Babicích se začaly značně komplikovat, a tak není divu, že došlo i na soudy. V roce 1415 pohnala Eliška z Babic (dcera Elišky, vdovy po Buzkovi) Jakoubka z Oponěšic, že drží její dědictví po otci v Babicích. Ve stejném roce Jan z Weitmile pohnal Elišku z Babic, že její matka mu dala věno na Babicích, které mu teď její dcera nechce vydat. O rok později (1416) prodala Eliška z Babic (dcera Elišky, vdovy po Buzkovi) tvrz, alodní dvůr, tři lány, chalupu a půl kostelního patronátu v Babicích Ondřeji Bílému z Jarohněvsi. Ten ihned zapsal na tomto zboží své manželce Anně šedesát kop věna. V roce 1420 však vlastnil zmiňované zboží již Milota z Heršpic, po kterém dědil Erazim z Heršpic. Po jeho smrti v roce 1447 získal "Eliščino zboží" Jindřich z Kladerub, který je okamžitě prodal Vilémovi z Bolíkovic. Po Vilémovi dědil jeho syn Bohuš, který vedle Babic a Bolíkovic vlastnil též lán, půllán a dva podsedky v Loukovicích a lán v Cidlině. Všechno tohle prodal roku 1495 Hynkovi z Bačkovic. Následovali jeho potomci Adam z Bačkovic a po něm Anna z Bačkovic s manželem Vilémem Kunou z Kunštátu. Ti roku 1528 prodali Babice s pustou tvrzí, člověka v Cidlině, šest lánů v Martinicích, Bolíkovice s tvrzí a čtyři "člověky" v Loukovicích Vilému Valeckému z Mírova, který toto zboží obratem prodal Bohuši Hrubčickému z Čechtína. Tento rod držel Babice až do roku 1610, kdy se vdova po Adamovi Arnoštovi Hrubčickém z Čechtína Zuzana z Malejova podruhé vdala za Zdeňka z Roupova. Babice se tak staly součástí panství Lesonice. V době, kdy se Babice staly součástí panství Lesonice, patřily Hrubčickým z Čechtína. Od roku 1603 vládla Lesonickému panství Zuzana Roupovská z Malejova. Tragický byl pro celou vesnici rok 1614, kdy vesnice, kostel i fara lehly popelem. Po požáru byl kostel znovu postaven. První fáze třicetileté války byla pro Babice nejhorší dobou v jejich historii. Obec byla zcela zničena. Nevíme sice, kdy přesně ves zanikla, ale vezmeme-li v potaz, že v roce 1640 začala oprava kostela, musely být Babice ve třicátých letech 17. století obnoveny. Proč k obnovení došlo? Jednou z možností je, že Babice zachránil právě kostel, protože centrum panství Lesonice nebylo farní vsí a obnova kostela v Babicích přišla vrchnost levněji, než nový kostel v Lesonicích. Rok 1721 je rokem první zmínky o škole v Babicích. V tomto roce zemřel učitel babické školy ve věku 79 let, lze tedy předpokládat, že škola byla založena dříve. Dalším přelomovým rokem v historii byl rok 1771, který byl poznamenán velkou neúrodou, proto v lednu následujícího roku přišel do vesnice hlad. V babické farnosti zemřelo během ledna jedenáct dospělých a jedno dítě. Celý kraj zaplavili žebráci, se kterými všude kráčela cholera. Jen za duben 1772 zemřelo v babické farnosti třicet lidí. Po ústupu cholery v květnu ji ovšem do vesnice opět přinesl neznámý žebrák. Následovalo dalších 22 obětí. Celkem za rok 1772 zemřelo v celé farnosti 150 lidí (normální stav 45). Rok 1775 se do historie zapsal jako rok selského povstání. To se nevyhnulo ani lesonickému panství. Dne 26. července došlo v Lesonicích, kde se sešli sedláci z celého panství, k potyčce mezi sedláky a vojskem. Několik sedláků bylo zraněno a na zemi zůstalo ležet šest obětí. Od 20. listopadu 1805 táhlo Bolíkovicemi a Babicemi francouzské vojsko pod vedením maršála Bernadotta (pozdější švédský král). Vojska mířila ke Slavkovu, kde se 2. prosince 1805 odehrála pověstná bitva tří císařů. Po této bitvě zůstala francouzská vojska v kraji až do ledna 1806. V roce 1805 byla na západním konci lesa Sýčka postavena kaplička sv. Veroniky, která dle pověsti souvisela s francouzským vojskem (viz. pověsti a příběhy). Původní dřevěná kaplička byla v roce 1847 nahrazena zděnou stavbou.

Změny po roce 1848

Po zrušení roboty v roce 1848 odešla z Babic i hodnost rychtářská. Posledním rychtářem byl Jakub Prodělal z domu č. 21. V roce 1849 došlo v naší zemi k významným politickým změnám, které se nevyhnuly ani Babicím. Babice přestaly být součástí panství Lesonice a byly začleněny do politického okresu Znojmo a soudního okresu Moravské Budějovice. Bolíkovice byly až do roku 1849 součástí panství Sadek. Stejně jako Babice se staly součástí politického okresu Znojmo. V roce 1850 se staly součástí obce Babice i Bolíkovice, Lesonice a Cidlina. Lesonice se osamostatnily v roce 1867, Cidlina v roce 1875 a Bolíkovice v roce 1919. V roce 1896 přešly Babice pod nově zřízené Okresní hejtmanství Moravské Budějovice. Bolíkovice se opět vrátily pod Babice v roce 1960. V roce 1985 Babice ztratily samostatnost a spadaly pod Lesonice. Od roku 1990 jsou Babice opět samostatné a Bolíkovice jsou částí obce. V roce 1857 do Babic přichází farář Josef Veselý, který se nejvíce zasloužil o stavbu nového kostela, neboť původní kostel byl při jeho příchodu do Babic ve velice špatném stavu. Bourání starého kostela začalo na jaře roku 1863. Ve stejný rok byl kostel i postaven. Kostel byl vysvěcen 25. března 1865. V roce 1880 došlo k výměně starého hřbitova, který se nacházel okolo kostela, s novým hřbitoven, který stojí na cestě do Šebkovic. Na konci devatenáctého století (1895) přichází do Babic další významný kněz, Josef Ševčík. Tento farář proslul na poli literárním svými překlady ze staroněmčiny. Další významnou osobou, která se zapsala do Babické historie, je Jakub Deml, spisovatel a básník. V Babicích působil od 1. srpna 1904 jako kooperátor na místní faře. Jakub Deml vydával v Babicích vlastním nákladem souborné grafické dílo sochaře Františka Bílka. Tento známý sochař zhotovil i kříž (originál je v současné době v kostele, na hřbitově je jeho kopie), který byl umístěn na místní hřbitov.

Dvacáté století přichází

Roku 1926 si do Babic našel cestu i nový vynález - rádio. Naproti tomu na elektrickou energii musely Babice čekat relativně dlouho. Dočkaly se jí teprve v roce 1933, kdy byla elektrifikována celá obec. Při volbách v roce 1946 zvítězili lidovci s 89 hlasy, sociální demokraté získali 46 hlasů, komunisté 27 a národní socialisté 5 hlasů. V Bolíkovicích také zvítězil lidovci (40 hlasů), před národními socialisty (16 hlasů). Sociální demokraté dostali 14 hlasů a komunisti 7. V roce 1950 do Babic přichází P. Václav Drbola. Nejčernějším dnem v celé historii Babic se stal 2. červenec roku 1951, kdy byli v babické škole zastřeleni 3 funkcionáři místního národního výboru. O tomto případu píšeme v samostaném článku, neboť se jedná o událost, která si zaslouží větší pozornost. Rok po tragédii ve škole bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo v Babicích. Společné hospodaření začalo v roce 1953. V roce 1960 bylo JZD Babice sloučeno s JZD Bolíkovice a přejmenováno na JZD Nová cesta se sídlem v Babicích. V roce 1972 se JZD Nová cesta Babice sloučilo s JZD Lesonice a o šest let později s JZD Nový život se sídlem v Jakubově. Poté se sídlo opět vrátilo do Lesonic. V roce 1974 byla v Babicích zahájena stavba kulturního domu. Ten byl dokončen v roce 1976 a dostal název Kulturní dům Tomáše Kuchtíka. Kulturní dům se stavěl brigádnicky. Další investiční akcí, která se stavěla opět brigádnicky byla výstavba kanalizace a čistírny odpadních vod. Práce probíhaly od roku 1986 do roku 1988. V roce 1998 začala velká oprava babického kostela, který dostal novou tvář.

BOLÍKOVICE

Obec Bolíkovice se nachází 10 km severozápadně od Moravských Budějovic. Prochází jimi silnice z Babic do Čáslavic. Nadmořská výška 488 m. Název znamená ves lidí Bolíkových. Názvy obce v historických pramenech: 1358 Bolicovicz, 1373 Bolicowicz, 1585 Bulikowicz, 1720 Pulikowitz, 1872 Bulikowitz. První zmínka o této obci pochází z roku 1358, kdy Vilém z Bolíkovic zapsal své ženě Ofce 80 kop věna v Bolíkovicích. V roce 1373 je držel, jak již bylo zmíněno, Vilém z Bolíkovic. V roce 1382 získal ves Hanzlín z Bolíkovic, který ji koupil od Evy z Jackova. V roce 1528 zapsali Vilém z Kunštátu a jeho manželka Anna z Bačkovic Bolíkovice s tvrzí spolu s dalším zbožím Bohuši Hrubčickému z Čechtína. I v Bolíkovicích byla tvrz, která je ještě připomínána v 16. století. Na konci 16. století se více či méně společná cesta Babic a Bolíkovic rozdvojila. Koncem 16. století Bolíkovice připadly k panství Budkov. V roce 1585 pak k panství Sadek (od Václava Hrubčického z Čechtína koupil ves Jindřich z Valdštejna). Valdštejnové o Sadek přišli konfiskací po bělohorské bitvě. Panství koupil v roce 1622 Tomáš Cerboni, v roce 1678 Bohumír z Walldorfu. V roce 1848 k hradu Sadek patřily tyto obce: Bolíkovice, Čáslavice, Čechočovice, Kojetice, Valdorf (Lesná), Loukovice, Mastník, Rokytnice, Římov, Sadek, Stařeč, Štěměchy a Vísky. Na konci feudálního období v roce 1843 žilo v obci 132 obyvatel, z toho 54 mužů a 78 žen ve 20 domech. Domy ve vsi byly nízké s malými okny, stavěné z kamene nebo nepálených cihel, kryté na střeše slaměnými došky. Stavby vrchnostenského dvora byly starší kamenné, kryté slámou. Byl zde dále jeden obecní domek a jeden moučný mlýn. V letech 1949 až 1960 patřily do správního okresu Moravské Budějovice. Hospodářská půda v roce 1900 měla výměru 513 ha, z toho lesy 316, pole 155, louky 24, pastviny 15 a zahrady 3 ha. Z živností se v roce 1924 uvádí jen jeden hostinec. Obec byla elektrifikována v roce 1938. Spolkovou činnost zastupoval pouze spolek Domovina (1924). V současné době zde aktivně působí hasičský sbor. I po skončení druhé světové války zůstalo hlavním zaměstnáním zdejších obyvatel zemědělství. JZD v Bolíkovicích bylo založeno v roce 1958 a v roce 1960 se sloučilo v Babicích. Z památek je zde socha sv. Vendelína z poloviny 18 století. Na návsi stojí zvonička vysoká necelých osm metrů. Jde o dřevěnou zvoničku s plechovou stříškou nad níž je umístěn plechový křížek. Na zvonu je reliéf ukřižovaného Krista. U cesty do Babic je dřevěný kříž.

MARTINICE

Dnes již vesnice Martinice neexistuje. Zbyl po ní jen název trati zhruba jeden kilometr jižně od Babic. Ves je poprvé připomínána v roce 1349. V letech 1360 - 1461 je zde uváděna tvrz, roku 1481 dvůr. Jako ves je v pramenech uváděna ještě v letech 1511 a 1528. O rok později jsou Martinice v zemských deskách uváděna již jako pusté a podle zápisu z roku 1672 bylo místo, kde ves stávala, zcela zarostlé lesem. Martinice tvořil asi panský dvůr a devět usedlostí. Babičtí k tomuto počtu došli podle zbytků devíti hrází na martinických lukách. Každý usedlík v Martinicích měl totiž údajně vlatní rybník.